... čas ukáže ...

Bouře

8. 6. 2018 23:00

Když dívám se na tváři tvojí
podoba má se zrcadlí v tvé.
Když dívám se, i v záři světel,
když dívám se, i v noci temné,
podoba tvá je i v tváři mé.

Však stín je smyl a jedna v druhé
už dávno dávno nezasvitne.

Když dívám se na tváři tvojí,
podoba má se zrcadlí v tvé.
I v očích tvých se oči mé zračí,
i v očích mých se pohled tvůj snaží
vidět, co vidí jen oči mé.
Když dívám se na tváři tvojí,
už nevím, co vidím. Jen tebe ne.

Zříci se lásky. To láme srdce,
které je oddávna milované.
Zříci se lásky je jako pít slzy
a nelze říci jen "víš, mě to mrzí,"
zříci se lásky milované.
Však víc už ji není a pláče srdce,
které je najednou bez lásky tvé.

Když dívám se na tváři tvojí,
podoba má už není v ní.
Kráčíme každý už cestou svojí,
kráčíme každý sám nebo s jiným
v cestách, co už se těžko spojí.
Když dívám se na tváři tvojí,
podoba tvá - jen tvá už je v ní.



Ten cit už znám. Je mým tichým pláčem,
je tichou studnou bez pramene.
Je skálou pustou i ohnivým žárem,
planoucí sopkou i mrazivým ledem,
ozvěnou plachou i ranou hromu.
Zní hořkým srdcem bez naděje.

Říkají: "Líp  je vědět jen málo.
Anebo nejlíp neříkat nic.
Vždyť slova zraní a to ne málo,
vždyť slova mrazí jak chladné ráno
vždyť je to marné povídat víc.
A pravda lhá a slzy jí ničí.
Vůbec je nejlíp nevědět nic."

Ten cit už znám. Je mým tichým pláčem,
je tichou studnou bez pramene.
Naplněn steskem cítím jen lítost,
naplněn smutkem cítím jen trpkost.
Trpkost zlé pravdy či sladkého lhaní
zní hořkým srdcem bez naděje.

Říkají: "Líp je vědět jen málo.
Anebo nejlíp neříkat nic."
Ale já věřím, že i v prázdnu ticha,
opravdu věřím, že v slzách se míchá
životu život a smrti jed.
Pravda je krutá, však život dává,
opravdu žít je má touha pravá,
opravdu žít, ač bez tebe teď.



A přesto stále ač léta plynou
tvá slova mluví tak jako má.
Podobná pláči, jenž chrání dobré,
podobná slunci, co hřeje slabé,
podobná snu, který odpočívá.
Stále a stále den za dnem mizí
a slova tvá jsou tak jako má.

A nejen slova. Ač léta přešla
nemnohé na tobě změnilo se.
Stále jsi stejná, jak lesní víla,
Stále ta samá, křehká i silná,
stále ta, která nezeptá se.
A kdyby čas se uprosit nechal
a tváře naše beze změn nechal
byla bys tou, co nemění se.

Nebo snad jiným zdáš už se jiná,
jsou to mé oči, jež mýlí klam?
Květiny rudé každý rok vadnou,
květiny zlaté rok co rok zlátnou,
květiny bílé sám nespočítám.
Rozkvetou, zvadnou, mění se stále.
Jsou to mé oči, jež mýlí klam?

A přesto stále ač léta plynou
neznám tě a přec známou se zdáš.
Jak dlouho čekat, než něco se změní,
Jak dlouho ještě, než bez oznámení,
jak dlouho, než-li odpověď dáš.
Stále a stále den za dnem mizí
Stále a stále zůstáváš cizí
a nejspíš takovou i býti máš.

Rozcestí naše daleko už je.
Na cestě svojí je každý z nás.
Je marné doufat, že zkříží se znova?
Je marné čekat na zázračná slova,
je marné věřit na "mám tě rád"?
Stále a stále den za dnem mizí
a slova tvá jsou tvá, jenom tvá.



Pověz, proč čekat a nač se trápit,
s nadějí, kterou úzkost svírá.
Konec je blízko, už otvírá dveře,
konec a pozdrav, jež srdce sevře,
konec a sbohem, co věčně trvá.
Pověz, proč čekat? Pro co se trápit?
Pro náděj, která neumírá?

Společně pojďme naposled cestou,
která kdys zlatá jevila se.
Společně chvíli, vždyť déle to nejde,
společně k cíli, snadno jej najdem,
společně v dáli nám nebe skví se.
Společně pojďme poslední cestou,
společně zkusit rozloučit se.

Pověz, proč čekat a nač se trápit,
s nadějí, kterou tíseň svírá?
Konec je blízko, už otvírá dveře,
konec a pozdrav, jež srdce sevře,
konec a sbohem, co věčně trvá.
Pověz, proč čekat? Pro co se trápit?
Beznaděj snadno neumírá.

Společně pojďme naposled cestou,
temná je dnes a zanedbaná.
pustá jak poušť, jíž vzali i písek,
pustá jak záře půlnočních jisker,
pustá, však krásná odedávna.
Společně pojďme poslední cestou,
společně pojďme rozloučit se.




"Zapomeň, vzpomeň na šedá rána,
hlubokou tůň a bělostný květ.
Zapomeň," praví, "na chladné ruce,
zapomeň myslí, tělem i srdcem,
zapomeň v duši, z očí ji smeť.
Zapomeň rád, co nerad si míval.
Hladovou tvář smíš nenávidět.

Je správnou cestou, co radíme tobě.
Zanechej pláče a začni žít.
Uvidíš, všechno smyje se časem,
uvidíš, krásu nalezneš zase,
uvidíš. Jenom přestaň už snít.
Je správnou cestou, co radíme tobě.
Zanechej pláče a začni žít."

"Zapomeň, prosím," jak bych hlas slyšel,
od té jež tíhu lásky mé zná.
Zapomeň. Vždyť jen ničíš sám sebe.
Zapomeň, jdi dál, já nejsem tvé nebe.
Zapomeň, prosím, dokud je čas.
Nenávist, láska jsou bratr a sestra,
lhostejnost bratra smutná nevěsta.
Zapomeň, prosím, dokud je čas.

"Zapomeň, říkáš?" Nevěřím tomu.
Znáš mě přec lépe a já nechci lhát.
Nemohu růže vystavit mrazu,
nemohu rozbít jim hliněnou vázu.
Nemohu vodu jim odepírat.
Ač trny mají, v lásce je chovám
a tou cestou těžkou musím se dát.




"O jaké cestě, blázínku, mluvíš?
Kamení, písek, bolest a prach?
Toť cesta tvoje, ubohý blázne,
toť cesta, která všechno ti vezme,
zlá cesta, vane z ní smrti pach.
O jaké cestě, blázínku, mluvíš?
Nikdo ji nezná. Nikdo, jen strach."

"Nepůjde nikdo tou cestou s tebou,
zakroutí hlavou a zůstaneš sám.
Řeknou si: Blázen, předvádět chce se.
Řeknou si: Hlupák, jen zabije se.
Řeknou si své a sbohem, jdi sám.
Nepůjde nikdo tou cestou s tebou,
myslíš, že dojdeš? Úplně sám?"

Však není pravda, že nikdo nezná,
cestu, po které chystám se jít.
Já vím, že vede prachem i pouští,
já vím, že vede bouří a smrští,
nevím však, kudy jinudy jít.
Čeká v ní pravda a já ji chci poznat,
a proto musím tou cestou jít.

"O jaké cestě, blázínku, mluvíš?
Už teď hlas větru bolestí zní.
Toť cesta tvoje, šedivá loutka
toť cesta, stará, zničená, trpká,
cesta, z níž vane zapomnění.
O jaké cestě, poutníčku, mluvíš?
Prosím tě, nechoď. Pročpak nevěříš?
Nezrazuj sebe v svém utrpení."




Den za dnem běží, po tiché stezce,
jen v tichu stromů uslyšíš čas.
Jak dlouho trvá než rozkvete kytka?
Jak dlouho budí se zamrzlá řeka?
Jak dlouho zpívá slavíků hlas?
Den za dnem teče v proudící řece
a ticho tůní je zrcadlem krás.


I bouře bouří se jednou ztiší.
A deště slzí žehnají zem.
Naděje náhle v paprscích tryská
naděje nová, bílá a čistá,
naděje jara, jenž budí zem.
A každá válka podlehne míru,
když deštěm květin rozkvete zem.


Rosa už padla, jak každé ráno,
chlad zimy tiše odchází pryč.
Rozvál se vítr, jarní a svěží,
zas hoří slunce, teplo z něj sněží,
odmyká srdce kouzelný klíč.
Klíč jara tiše, tiše jen ťuká,
je jako vánek, jak něžná ruka,
pohladí jemně a už je pryč.

Jednou prý ztichne každičká bouře,
snad je to pravda, co já o tom vím.
Však plamen mocný, co v srdci zpívá,
je plamen věčný jenž nezhasíná,
ten plamen všeho, co v srdci zní.
Zhasne-li, krátká je to jen chvilka,
Myslíš, že zemřel. A on jen dřímá,
povstane znovu, nesmrtelný.

K večeru zpívá každý svou píseň,
sám sebe slyší, však druhého ne.
Jakpak by mohl? V tom hlasů moři,
z nichž každý zpívá o své lásce, hoři,
o sobě zpívá, o jiných ne.
K večeru zpívá každý svou píseň,
sám sebe slyší. Druhého ne.

A jenom jeden, jediný hlásek,
zaslechneš, možná. Osud-li dá.
Uslyšíš-li jej, utiš sám sebe,
naslouchej neboť, krátce tu bude,
málo jen poví a, sbohem, jde dál.
A prázdno po něm samotou dýchá.
Plamen v tvém srdci znovu ti zpívá,
kdo to šel kolem? Sen se ti zdál.



A tak mi pověz, prosím Tě v duchu,
zda je to pravda či jenom sen?
Kdo to byl, který chodíval kolem?
sotva že přišel, už dával sbohem,
byl jako duch i jak noční den.
Prosím tě pověz, prosím Tě stále.
Byla to pravda či jenom sen?

Já chtěl ho chytit, abych se zeptal,
a tak sám chtěl se státi tvým snem.
Jak jinak říci, co říci nejde?
Jak jen mám najít, co vidět nejde?
Jak tě mám potkat, když si jen sen?
Úzkost je zbraň, jenž proráží štíty,
úzkost je dech, jímž černá kvítí.
Abych se zeptal, stal jsem se snem.

A když se díváš na tváři mojí,
sen jenom vidíš, ale mě ne.
Jen prázdný pohled a tupé čelo,
Jen skelné vlasy a zchablé tělo.
Jen sen je vidět, ale já ne.
Plamínek živý, co v očích býval,
ztratil svou barvu a těžce dýchá.
Jen sen je vidět, ale já ne.

Na chvíli já chtěl tvým snem se státi,
však že to nejde, věděl už dřív.
Proč to nezkusit. Za to nic nedáš.
Jen jednou zkusit, zda odpověď nedáš.
Na chvíli já chtěl tvým snem se státi,
třeba to půjde, doufal jsem dřív.

Protože i když odmítneš zcela,
všechno, co mám a co bych chtěl dát,
i kdybych věděl více než jistě,
i kdybych viděl ostře a čistě,
jakou se chystáš odpověď dát,
stále bych chtěl jednou se zeptat,
na to zda mám či nemám tě rád.
   I kdybys stokrát mi zlomila srdce,
   a stotisíckráte spálila krev.
   Pořád bych rád se jedinkrát tázal.
Máš-li mě ráda? Ač plamen plává,
z otázky té je z mé krve led.

Nemohu jinak, ty to víš dobře.
To je má cesta, jíž musím jít.
Jsi-li to ty, pak přikývneš jistě.
S úsměvem kývneš, odpovíš prostě?
Avšak co povíš? Kdopak to ví.
  Nemohu jinak, nemohu lháti,
  nemohu čekat a dále lkáti.
Avšak co povíš? Kdopak to ví.



Když dívám se na tváři tvojí
podoba má se zrcadlí v tvé.
Není tam sama, mnohé se vtiskly,
do tváře dětské, do laskavé mysli,
přemnoho tváří se zrcadlí v tvé.
A více přijde, vždyť život je dlouhý,
A má se schová pod nové touhy,
které se narodí ve tváři tvé.

A tam ať dřímá, dokud je smavá.
Nech ji ať dřímá a nabere sil.
Až budeš chtít, tak vytryskne zdola,
úzkostí bledá, však s úsměvem znova.
Zatím ať spí. Má pokoj a mír.

Nejsme podobní si tak jako dříve,
však něco stále je společné nám.
Jeden náš Bůh a jediná víra,
jediný Pán a ta věčná touha,
dobrými dětmi být, Otče, dej nám.
A dřív než já sám je vždy ten druhý.
I toto, věřím, je společné nám.
  A proto váhám, stále a stále,
  Neb nechci být trnem, ranou a pláčem.
A proto čekám a nevím co dál.

A v duchu se táži, zda smysl má čekat,
zda přijde zázrak či zapomnění.
Vím. Nejsem sám, co kousíček srdce
nechal jinému a nese to těžce
a čeká marně na uzdravení.

Však v tebe věřím, věřím v tvou sílu,
věřím i v sebe, v Pána našich cest.

A proto ptám se, ptám se a prosím,
odpověď dej mi, ať vidím vše zas.
  Mám v zázrak doufat, že jako sen přijdeš?
  Nebo mi povíš, že svou cestou půjdeš?
Nebo mám počkat nějaký čas?
  Odpusť, že ptám se. Odpusť mi, prosím.
Odpověď dej mi, ať vidím vše zas.


Vždyť když se ten kousek srdce mi vrátí,
pak bude znovu nezraněné.
A jako nové zas bude hledat,
někoho jiného zas bude hledat,
u koho spočine uzardělé.

A pokud vrátit nechceš jej ještě,
ale kus svého mi nemůžeš dát,
pak mu to pověz, jistě rád bude
čekat a čekat u tebe bude.
Chviličku ještě setrvá rád.

Avšak ne věčně. Neb stále se toulá
a u jiných dveří tichounce ťuká.
Dívá se dívá, zda jiným třeba,
nezdá se stejný podivný sen.
A zkouší tiše, tiše jen šeptem,
zpívat a zpívat svůj krásný sen.

Zobrazeno 672×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio